2.kapitola- Osudový dopis
Když Erik zjistil, že se jeho otec ještě nevrátil domů, šel do knihovny a posadil se, aby si přečetl dopis, který sebral ze stolu v hale. Byl od Larryho Westa a po prvních několika řádcích Erikova tvář ztratila nepřítomný výraz a nabyla výrazu zájmu.
Píšu ti, abych tě požádal o laskavost, Marshalle, napsal West. Jde o to, že jsem se dostal do rukou Filištínů – tedy lékařů. Celou zimu jsem se necítil moc fit, ale vydržel jsem a doufal, že rok doučím.
Minulý týden ráno u snídaně se na mě moje domácí podívala svým ostrým zrakem a velmi jemně mi řekla: „Zítra musíte jít do města, pane, a zajít si k doktorovi, a zjistit jak na tom se zdravím jste. Mám pocit, že moc dobře ne.,,
Neměl jsem nejmenší chuť jít za lékařem. Ovšem paní Williamsonová je ta, kterou je třeba poslouchat. Má nepříjemný zvyk dávat ti najevo, že má ve všem naprostou pravdu, a pokud ji neposlechneš, tak tě má za hlupáka. Cítíš, že to, co si dnes myslí ona, si bude myslet i zítra, což znamená, že ti nedá svými řečmi pokoj.
V Charlottetownu jsem se radil s lékařem. Důkladně mě prohlédl, a nakonec mi řekl, že musím “immejutly and to onct” přestat pracovat a okamžitě odjet na místo, kde je příznivější podnebí, kde na jaře lidi netrápí severovýchodními větry jako na ostrově prince Edwarda. Až do podzimu nesmím dělat žádnou práci. Taková byla jeho dobře míněná rada a paní Williamsonová mi nedá pokoj, dokud neudělám to, co mi lékař nařídil.
Tento týden budu ještě učit, a pak začnou třítýdenní jarní prázdniny. Chci, abys přijel a na poslední týden v květnu a v červnu mě vystřídal jako pedagog v Lindsayově škole. Tehdy končí školní rok a o místo bude usilovat spousta učitelů, ale právě teď nemohu sehnat vhodného náhradníka. Mám několik žáků, kteří se chystají zkusit přijímací zkoušky na Královskou akademii, a nerad bych je nechal na holičkách nebo je předal do rukou nějakého učitele nižší třídy, který umí málo latinsky a ještě méně řecky. Prosím přijeď a převezmi školu do konce semestru, ty rozmazlený synu žijící v luxusu. Jen ti prospěje, když poznáš, jak na tom je člověk, který se nenarodil se zlatou lžičkou v puse a vlastními silami si vydělá jen pětadvacet dolarů měsíčně!
Vážně, Marshalle, doufám, že můžeš přijet, protože neznám jiného člověka, kterého bych mohl požádat. Práce není těžká, i když ti nejspíš bude připadat monotónní. Samozřejmě, tahle malá zemědělská osada na severním pobřeží není zrovna živé místo.
Východ a západ slunce jsou nejzajímavějšími událostmi dne. Lidé jsou však velmi milí a pohostinní a Ostrov prince Edwarda v červnu je něco takového, co se nevidí často, leda ve šťastných snech. V rybníce jsou pstruzi a v přístavu vždy najdeš starého slánského rybáře, který je připraven a ochoten vzít tě na lov tresek nebo humrů.
Ubytovat se můžeš v penzionu, kde nyní bydlím. Budeš tam mít pohodlí a nebudeš to mít do školy daleko. Paní Williamsonová je ta nejmilejší duše na světě; a je to jedna z těch staromódních kuchařek, které tě nakrmí do sytosti. Je to prostě žena k nezaplacení.
Její manžel Robert neboli Bob, jak se mu navzdory jeho šedesáti letům běžně říká, je svým způsobem docela charakter. Je to zábavný starý drban, který má zálibu v pikantních komentářích a má prsty v každém koláči. Ví všechno o všech v Lindsay tři generace nazpět.
Nemají žádné děti, ale starý Bob má černou kočku, která je jeho zvláštní pýchou a miláčkem. To zvíře se jmenuje Timothy a jako na takového se na něj musí vždycky volat a odkazovat. Nikdy, protože si vážíš Robertova dobrého mínění, nedovol, aby tě slyšel mluvit o svém mazlíčkovi jako o ‚kočce‘, nebo dokonce jako o ‚hloupém Timovi‘. Nikdy ti to neodpustí a nebude tě považovat za osobu vhodnou k tomu, abys vedl školu.
Budeš mít můj pokoj, malé místečko nad kuchyní, se stropem, který kopíruje sklon střechy na jedné straně, o nějž budeš nesčetněkrát narážet hlavou, dokud se nenaučíš pamatovat si, že tam je, a se zrcadlem, díky němuž bude jedno tvé oko malé jako hrášek a druhé velké jako pomeranč.
Ale jako kompenzace za tyto nevýhody je tu velkorysá a neobyčejná zásoba ručníků a je tu okno, odkud se ti denně naskytne okcidentální výhled na Lindsay Harbour a záliv za ním, což je nevýslovný zázrak krásy. Slunce nad ním právě zapadá a já vidím takové moře skla smíšeného s ohněm, jaké se mohlo objevit ve vizích patmijského věštce. Do zlaté, karmínové a perleťové barvy obzoru odplouvá loď; na špičce mysu za přístavem se právě rozsvítilo velké otáčivé světlo, které bliká jako maják, nad pěnou nebezpečných moří v zemích opuštěných víl .
Dej mi, co nejdříve vědět, jestli můžeš přijet, a pokud ano hlas se ve službě dvacátého třetího května…
Pan Marshall starší vešel, právě když Erik zamyšleně skládal dopis. Jeho otec vypadal spíš jako starý dobrotivý duchovní nebo filantrop než jako bystrý, prozíravý, poněkud tvrdý, i když spravedlivý a čestný obchodník, kterým ve skutečnosti byl. Měl kulatý, růžový obličej lemovaný bílými vousy, jemnou hlavu s dlouhými bílými vlasy a našpulená ústa. Jen v jeho modrých očí se mihotaly jiskřičky, které by každého muže, který by ho chtěl při obchodování obelstít, přiměly dvakrát si rozmyslet, než by se o to pokusil.
Snadno se dalo poznat, že Erik musel zdědit osobní krásu a výrazné rysy po matce, jejíž obraz visel na tmavé stěně mezi okny. Zemřela ještě jako mladá, když bylo Erikovi deset let. Za svého života byla předmětem vášnivé oddanosti svého manžela i syna – krásná, silná a líbezná tvář na obraze svědčila o tom, že byla hodna jejich lásky a úcty. Stejná tvář, odlitá do mužské podoby, se opakovala i u Erika; kaštanové vlasy mu stejně odrostly z čela; jeho oči byly stejné jako její a v jeho vážných náladách měly podobný výraz, napůl zádumčivý, napůl něžný, ve své největší hloubce.
Pan Marshall byl na synovy studijní úspěchy velmi pyšný, ale neměl v úmyslu dát mu to najevo. Přestože miloval toho svého chlapce s očima mrtvé matky víc než cokoli na světě a vázaly se k němu všechny jeho naděje a ambice.
„No, ten povyk už je zaplaťpánbůh za námi,“ řekl unaveným hlasem, když klesl do svého oblíbeného křesla.
„Nepřipadal ti program zajímavý?“ zeptal se Erik nepřítomně.
„Jediné, co se mi líbilo, byla Charlieho latinská modlitba a ty hezké holčičky, které si klusaly pro diplomy. Věřím, že latina je jazyk, ve kterém se modlí, alespoň pokud má člověk hlas jako starý Charlie. Ta slova zněla tak zvučně, že jsem měl při jejich pouhém vyslovení chuť se vznést do oblak. A ty holky byly krásné jako růžičky, že? Agnes byla podle mého názoru nejhezčí ze všech. Doufám, že je pravda, že se jí dvoříš, Eriku?“
„Do háje, otče,“ řekl Erik napůl podrážděně, napůl se smíchem, „to jste se s Davidem Bakerem spikli, abyste mě nahnali do manželství, ať chci, nebo ne?“
„Nikdy jsem Davidu Bakerovi na takové téma neřekl ani slovo,” namítl pan Marshall.
„Celou cestu domů z koleje mě na tohle téma obtěžoval. Ale proč tak spěcháš s tím, abych se oženil, tati?“
„Protože chci mít v domě co nejdřív hospodyni. Od smrti tvé matky tu žádná nebyla. A taky si chci na stará kolena užít vnoučků než umřu, Eriku, nezapomeň, že jsem starý člověk.“
„No, tvé přání je přirozené, otče,“ řekl Erik něžně a pohlédl na matčin obraz. „Ale nemůžu přece spěchat a vzít si někoho jen tak narychlo, ne? A obávám se, že ani v dnešní době komerčního podnikání by nebylo zrovna vhodné podávat si inzerát na manželku.“
„Není tu NĚKDO, koho bys měl rád?“ zeptal se pan Marshall s trpělivostí člověka, který přehlíží lehkovážné žerty mladých.
„Ne. Ještě jsem nepoznal ženu, která by mi dokázala zrychlit tep.“
„Nevím, z jakého těsta vy mladí dneska jste,“ zavrčel otec. „Než jsem byl ve tvém věku, byl jsem zamilovaný půltucetkrát.“
„Možná jsi byl ‚zamilovaný‘. Ale nikdy jsi žádnou ženu nemiloval, dokud jsi nepotkal mou matku. To vím, otče. A taky se to nestalo, dokud jsi nebyl v životě dost daleko.“
„Jsi příliš tvrdý na to, aby ses zavděčil.“
„Možná jsem. Když měl člověk matku, jako byla ta moje, tak je jeho měřítko ženské roztomilosti dost vysoko. Nechme toho, otče. Tady, chci, aby sis přečetl tenhle dopis – je od Larryho.“
„Hm!“ zavrčel pan Marshall, když s ním skončil. „Takže Larry je nemocný a neschopný práce – vždycky jsem si myslel, že to tak jednou dopadne – vždy jsem to čekal. Taky mě to mrzí. Je to slušný člověk. Tak co, pojedeš tam?“
„Ano, rád bych mu pomohl, pokud nemáš námitky.“
„Soudě podle jeho vyprávění to tam budeš mít dost monotónní.“
„Nejspíš ano. Ale já tam nejedu za vzrušením. Chystám se vyhovět Larrymu a podívat se na Ostrov.“
„No, v některém období roku to stojí za pozornost,“ připustil pan Marshall. „Když jsem v létě byl na Ostrově prince Edwarda, začal jsem rozumět jednomu starému Skotovi z ostrova, kterého jsem kdysi potkal ve Winnipegu.
Pořád dokola mluvil o ‚Ostrově‘. Jednou se ho někdo zeptal: “Jaký ostrov máte na mysli?” On se na toho ignoranta nechápavě podíval. Pak řekl: “No přece Ostrov prince Edwarda. Jaký jiný ostrov existuje?” Jeď, jestli chceš. Potřebuješ si odpočinout po dřině u zkoušek, než se připravíš k nové práci. A dávej pozor, abys se nedostal do nějaké neplechy, mladý pane.“
„Na místě, jako je Lindsay, to asi není moc pravděpodobné,“ zasmál se Erik.
„V Lindsay si taky může najít ďábel pro zahálčivé ruce tolik neplechy jako kdekoli jinde. Nejhorší tragédie, o které jsem kdy slyšel, se stala na jedné zapadlé farmě, patnáct mil od železnice a pět mil od obchodu. Očekávám však, že se budeš chovat v bázni Boží i lidské. S největší pravděpodobností to nejhorší, co se ti tam stane, bude, že tě nějaká pomýlená žena uloží do postele v náhradním pokoji. A pokud se to stane, nechť se Pán smiluje nad tvou duší!“
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď